Pouť do Itálie

Stejně jako v předchozích letech jsem využil možnost jet během září do Itálie. Hlavním cílem byla návštěva v klášteře Betlémských bratří na Monte Corona nedaleko města Umbertide ve střední Itálii.

Kdo zná sestru Hanku Kláru z Prahy, nyní suor Doreanu, možná už o této monastické komunitě slyšel. Někteří dokonce jejich klášter navštívíli.

Komunita Betlémských bratří a sester je řehole vzniklá asi v polovině 20. století, která se hlásí k tradici kartuziánské rodiny a jako svoje téma má Nanebevzetí P. Marie. Kláštery této řehole jsou v různých částech světa. Především v Evropě, ale i v Kanadě nebo Izraeli. Více klášterů i členek má ženská větev. Mužská část má celkem asi 5 klášterů. Jeden mužský konvent a jeden ženský leží právě v Italské Umbrii ve vzdálenosti asi 30 km od sebe.

Tentokrát se ke mně připojil kamarád, který také pracuje v odvětví železniční dopravy. Z toho titulu jsme se oba vybavili několikadenními síťovými jízdenkami pro použití vlaků v Rakousku a v Itálii.

Pojali jsme to jako kombinaci pouti a výletu. Přeci jen každý má nějaké své představy a nechtěl jsem tedy kolegu terorizovat svými požadavky a představami.

V plánu byl transfer nočním lehátkovým vlakem z Vídně do Florencie. Následující ráno pak přesun do Sieny, kde je uložena část ostatků sv. Kateřiny. Zbytek prvního dne v Itálii jsme chtěli vyplnit cestou do Říma po západním pobřeží s příležitostnými zastávkami v Grossetu a v Civittavechia. Druhou noc mimo domov jsme hodlali strávit s pomocí italských státních drah částečně jízdami v osobních vlacích v pozdních večerních a brzkých ranních hodinách a zčásti bloumáním v přístavním městě Ancona v rozmezí cca 0:00 až 4:00.

Další den byl v plánu vstup na území regionu Umbrie a po dopolední návštěvě Assisi přemístění do kláštera v kopcích nad horním tokem Tibery. V tomto klášteře Betlémských bratří jsme si domluvili pobyt na necelé čtyři dny.

Cesta zpět už měla být spíše odpočinková se zastávkami v zajímavých městech, především v Orvitetu, odkud jsme nočním lehátkovým vlakem realizovali návrat přes Alpy.

Cestu jsem začínal symbolicky ranní mší svatou v kostele P. M. Sněžné u františkánů v Praze na Novém městě o svátku Narození 8. září. To bylo ve čtvrtek. Počítal jsem s tím, že až do neděle se na mši sv. nedostanu, byť je v Itálii kostelů skutečno mnoho.

Během dne jsme se moderním vlakem Českých drah převezli do Vídně a zde nám přišlo vyčkat do večera na noční vlak do Itálie. Místo pochodování s batohem po centru našeho hlavního města jsem navrhnul dojet k Dunaji a podívat se na provoz říční dopravy. Vlakem systému S-bahn jsme tedy dojeli až na břeh řeky. Říční doprava však proti očekávání byla velmi slabá. Za ty téměř dvě hodiny jsme zahlédli pouze dvě nákladní lodě. Zato ale ta druhá stála za to. Na boku měla název „Rosarium“. Proto jsem vyslovil spekulaci, zda to není loď plně naložená růženci, která přes Černé moře směřuje do Turecka.

Při návratu od Dunaje na vídeňské hlavní nádraží, jsme se však dopustili nedůslednosti, kterou jsme rozpoznali až později. Nasedli jsme do S-bahnu a místo na nádraží jsme dojeli na letiště. Museli jsme se tedy vrátit do centra. Vlak do kterého jsme měli koupená lehátka nám ovšem ujel. Proto jsme museli použít pozdější spoj, který ale končil v Benátkách. V tu chvíli nám oběma bylo jasné, že následující cesta bude dílem improvizace, což jsme ovšem přijali spíše s humorem a jako výzvu.

Před devátou ranní jsme tedy dorazili do stanice Venezia santa Luccia. Odtud jsme pěšky (s batohy) prošli celé Benátky až k svatému Markovi. Využili jsme malého vyhrazeného prostoru pro modlitbu, který byl v bazilice volně k dispozici, abychom alespoň krátce v místě spočinutí svatého apoštola a evangelisty pozvedli své mysli k Hospodinu a poděkovali za svatou Církev v místě odkud vzešla také řada papežů. Potom jsme krátce zhlédli náměstí a nábřeží - přístaviště. Návrat stejnou cestou se zastávkou pro občerstvení a oddech. Na nějaký kostel, kde by v tu dobu byla mše sv., jsme bohužel nenatrefili. Před odjezdem jsme ještě stihli zajít do kostela sv. Jeremiáše, kde jsou uloženy ostatky mučednice Lucie a pomodlit se zde. Vzhledem k tomu, že oproti původnímu plánu jsme byli několik hodin ve skluzu, bylo jasné, že navštívit Sienu a Řím už nebude možné. Logicky jsme tedy směřovali do Ancony, která pro nás měla být výchozištěm dalšího dne. Velmi blízko Ancony je však slavné mariánské poutní místo Loreto. Proto jsme se snažili zjistit, zda se nám podaří před nocí toto místo aspoň krátce navštívit.

Do Loreta jsme dojeli večer asi kolem 18. hodiny. Poslední vlak zpět do Ancony jel před 23. Z nádraží jsme vyrazili směrem k bazilice, jejíž kopule byla z dálky vidět. Po projití krátkou ulicí jsme se dostali do nezastavěné části, kudy vedla křížová cesta. To mne trochu znejistilo, zda nebudeme muset jít nějakou pustinou kdoví jak daleko. Záhy se však vynořil po pravé ruce hřbitov a ukázalo se, že k bazilice to bude sotva kilometr. Již z dálky bylo vidět na hřbitově větší koncentraci lidí. Když jsme se přiblížili, zjistili jsme, že se jedná o pohřebiště polských vojáků. Ta skupina lidí zde s knězem slavila eucharistii pod širým nebem, ale na kamenném oltáři, který je součástí vybavení hřbitova.

Tak jsme v samém závěru dne, ač jsem s tím vůbec nepočítal, měli účast na mši sv. v jazyku polském. Krásně duchovně naladěni a posilněni nebeským pokrmem jsme vstoupili do historické části města. Do baziliky jsme s ohledem na pozdní čas již nedostali. I tak bylo to místo okouzlující. Středně velké náměstí s kolonádou. Poblíž průchod na vyhlídku odkud bylo vidět okolí a poslední červené a fialové odstíny temnícího se nebe.

Toto místo mne i mého souputníka jistě velmi zachytilo. Vedli jsme dokonce krátkou diskuzi o tom, zda třeba poblíž hřbitova nestrávit noc pod širákem a zažít zde ještě ráno a teprve potom jet do Umbrie. Vzhledem k nejistému počasí i komplikovanosti ranního spojení jsme oba s trochou zklamání a teskně opustili toto požehnané místo, abychom uposlechli všechny racionální aspekty. S prosbou o ochranu a požehnání pro další cestu jsme tedy sestoupili zpět k nádraží.

Protože jsme však odešli poměrně brzy, naskytla se možnost stihnout ještě poslední vlak z Ancony do Foligna. To jsme přijali s povděkem, neboť nás to ušetřilo několikahodinového pobytu ve velkém přístavním městě Ancona. Taktéž jistý kulturní šok ze záměny malebného promodleného místa s neznámým místem byl eliminován. Místo toho jsme hodlali noc přečkat v menším provinčním městě Foligno, které jsem před rokem navštívil, a jevilo se tak celkově přívětivější.

Do Foligna jsme dojeli před půlnocí. Z nádraží do centra města je to „co by kamenem dohodil“. Ve městě bylo mnoho lidí, někteří oblečení ve stylu renesance. Zřejmě se zde konala nějaká komunální oslava. Prošli jsme několika ulicemi. Zastavili jsme se před kostelem sv. Františka, kde je pochována sv. Angela, patronka františkánských terciářů. Potom jsme došli k řece. Zde jsme na trochu zastíněné loučce na břehu chtěli prospat zbylých pár hodin do odjezdu prvního vlaku. Kvůli počínajícím drobným srážkám jsme se však přes centrum kolem katedrály raději přesunuly opět na nádraží. S trochou štěstí se nám podařilo vloudit se do odstavené soupravy osobního vlaku. Ve vagonu jsme tedy doklepali zbytek noci.

Krátce před šestou ranní jsme přijeli do Santa Maria degli Angeli. Byla ještě tma, přesto jsme se vydali severovýchodním směrem k městu Assisi. Někde v polích po cestě jsme zastavili. Pomodlili se laudy a čekali na východ slunce nad hřebenem. V tu chvíli, když jsem se tam povaloval na mezi čekajíc na den po „bezdomovecky“ strávené noci, jsem se cítil docela jako nějaký žebrák - vágus, který čeká až se otevřou městské brány, aby byl vpuštěn do baziliky ke hrobu světce.

K západní bráně města jsme došli těsně po sedmé hodině. Rychle jsme se vydali na zbývající kousek cesty k bazilice. Na náměstí před kostelem byli přítomni vojáci a byly zde již části pódia (mezináboženské mírotvorné setkání v druhé polovině září). Do kostela jsme se však dostali bez problémů i s batohy právě ve chvíli, kdy zněl vstupní zpěv ranní mše sv. Tak jsme i druhý den v Itálii měli možnost se zúčastnit mše sv. navíc přímo u hrobu tohoto muže církve. Po mši jsme se krátce zastavili v kryptě. Potom jsme vyšli ven a přístupy k bazilice už byly střeženy vojáky. Takže jsem to musel opět hodnotit jako velké štěstí a snad také boží vedení, že jsme mohli tak bez zábran navštívit svatého Františka.

Ve městě jsme navštívili především katedrálu sv. Rufa, kde jsme prošli svatou branou. Na závěr jsme zašli ke svaté Kláře. Zde jsem se chtěl zdržet déle, pomodlit se intenzivněji a předložit také některé prosby a starosti. Možná jako má Ježíš po svém boku ženu Marii, je i pro svatého Františka jeho duchovní příbuzná Klára jistou prostřednicí, která stojí ve stínu a nepozorována, přesto o to spíše slyšena tím, kdo u zrodu jejího poslání a způsobu života přímo stál. Bazilika svaté Kláry nijak střežena nebyla, kromě modlící se jeptišky vevnitř. Zřejmě toto místo není středobodem zájmu turistů. O to více jsem měl touhu právě na tomto místě předložit všechna neporozumění, zranění a strachy z budoucnosti.

Po opouštění města na východní straně jsme sestoupili ke svatému Damiánu a v rychlosti nahlédli dovnitř, neboť se tam již chystala slavit liturgii skupina poutníků z Británie se svým biskupem. Cestou dolů jsme zjistili, že jsme si poněkud zašli směrem na Rivotorto, a návrat do S. M. d. Angeli bude trochu delší. O nic jsme však nepřišli, neboť i do baziliky P. M. andělské byl vstup přes kontrolní stanoviště, před kterým se utvořila dlouhá fronta. Proto jsme zamířili na nádraží a vlakem se přesunuli na předměstí Perugia Ponte san Giovanni.

Po nákupu a obědě v San Giovanni jsme motoráčkem přejeli do Umbretide. Dorazili jsme kolem půl druhé odpoledne v ještě poměrně značném vedru, byť už v září to není nejhorší. Zhruba dva a půl kilometru podél řeky jsme prošli k úpatí Monte Corona, kde se nalézá benediktinské opatství z 11. století, které údajně založil sv. Romuald. Odtud jsme začali stoupat na vrcholek (700 m n. m.), což je výškový rozdíl asi 450 m. Do kláštera jsme došli kolem půl páté, tedy cesta z nádraží se zastávkami asi na 3 hodiny. Stihli jsme se ubytovat, umýt a zúčastnit se večerních chval spojených i s ranními chválami ze vzkříšení.

V neděli byla mše sv. přesunuta na odpoledne po nešporách, neboť bratři chtěli využít příhodného počasí a naplánovali si výlet do okolních kopců. My jsme tak mohli nedělní dopoledne využít k dospávání předchozích deficitů. Večeře po nedělní mši sv. byla společně s bratřími v barokním refektáři.

Abychom nebyli celé dny ve stěnách kláštera, což mně osobně by až tak nevadilo, naplánovali jsme si také výlet na protější kopec (Monte Acuto, 926 m n. m.). Vyrazili jsme až za světla kolem půl osmé. Předpokládaný čas potřebný na cestu tam a zpět byl asi pět hodin. Cesta tam probíhala poměrně hladce po dobře značených cestách. Výstup byl pozvolný zato tím více působivý. Kopec je ve své horní polovině holý, takže mi to poněkud připomínalo scénu z filmu o sv. Antonínu paduánském. Z vrcholu bylo vidět snad v okruhu 20 až 30 km. Na východ je hlavní hřeben Apenin a hory jsou zde ještě vyšší. Na západ jsou kopce srovnatelné. V jihozápadním směru byl vidět i cíp Trasimenského jezera.

Cesta zpět byla podstatně náročnější. Bylo již odpoledne tzn. vedro. Ubývalo zásob vody. Byly horší cesty, často mizerně značené a občas těžko schůdné až nebezpečné. V místech pod kopcem, kde už jsem předpokládal normální cesty, jsme zabloudili. Nakonec jsme se na správnou cestu vrátili, ale cesta se tím výrazně prodloužila. Z původního výletu na dopoledne se tak stala devítihodinová náročná až nervy drásající expedice.

Že by snad to fyzické bloudění bylo obrazem duchovního a mravního bloudění, které člověku oddaluje cíl, k němuž má směřovat? Že by tato fáze, kdy se ten pobyt příliš nedařil k naší spokojenosti, byla součástí určitého duchovního vyučování, které si pro nás Pán připravil?

Každopádně jsme cestu zpět našli a došli jsme tak, abychom stihli večerní mši sv. A to už se náš pobyt na korunní hoře blížil ke konci. V úterý v 5:15 ještě za tmy jsme vyrazili. Z kláštera dolů k opatství vede cesta pro vozy, po které jsme mohli bezpečně mašírovat i za tmy pouze se svítilnami. K opatství i do města jsme došli už za světla. A ještě za ranního chladu jsme motoráčkem vyjeli směr Perugia. Kolega trval na tom, že navštíví Řím. Já, vysílen, jsem však již tak náročnou cestu absolvovat nechtěl. Proto jsme se rozdělili.

Dopoledne jsem prošel část Perugie. Po poledni jsem se vydal do Orvieta, kde jsme se s kolegou k večeru zase sešli. I v Orvietu se nám poštěstilo natrefit na mši sv. V kostele sv. Dominika jsme se tak účastnili mše s nešporami, což k našemu udivení trvalo zhruba 35 minut tedy méně než běžná feriální mše sv. v Česku.

Noční cesta z Itálie do Vídně proběhla klidně. Já jsem si po poledni ještě udělal zastávku v Brně, kde jsem navštívil fakultu a k večeru šestého dne, ve středu, jsem byl znovu v Praze, kde jsem navštívil mši sv. v kostele P. M. Sněžné, tentokrát večerní ze svátku Povýšení sv. Kříže.