Markovo evangelium: 11. kapitola

V sobotu 8. týdne v mezidobí se čte závěr 11. kapitoly Markova evangelia (Mk 11,27-33). Když jsem těm slovům naslouchal velmi rychle mi k tomu přišla určitá analogie s evangelním úryvkem předchozího dne – pátku 8. týdne, kdy se čte předchozí pasáž (Mk 11, 11-25).

V tom pátečním úryvku se mne velmi dotkla ta Ježíšova výzva v reakci nad Petrovým údivem, že Mistr svým slovem koná podivuhodné věci. Ježíš až provokativním způsobem (možná i v určitém rozhorlení) používá velmi silné metafory a měřítka – skok hory do moře (v.25). To, že Bůh vyslýchá především prosby za věci neviditelné, že obrácení a svržení hory pýchy a hříchu do moře Božího milosrdenství a uzdravující moci, je zázrakem daleko větším, než kdyby někdo skutečně rovnal pohoří, je tuším v křesťanské tradici obecně chápaná skutečnost.

Když se tedy přední mužové Izraele (v.28) tážou Ježíše: „Jakou mocí děláš tyto věci? Kdo ti dal plnou moc, aby to dělal?“; mají tím zřejmě na mysli to, že Ježíš vyhnal z Chrámu trhovce (v15n).

Když jsem ale tento verš vyslechl, dopřál jsem si v duchu určitou nepřesnost, zapomnětlivost a možnost volnějšího výkladu souvislostí. Tu otázku: Jakou mocí děláš tyto věci? Kdo ti dal plnou moc, abys to dělal? jsem vztáhnul na konání divů ve víře a to především zázraků neviditelných, kdy Bůh koná v životě toho, kdo se mu vydává.

Z tohoto pohledu lze tu otázku postavit obecněji jako dialog člověka se svým Bohem. Ubohý smrtelník se někdy táže vševědoucího a všemohoucího Boha: Jakým právem chceš vstoupit do mého života? Jakou mocí můžeš přetvářet mé nitro? Odkud máš právo zasahovat do mého soukromí? A Ježíš se v reakci na otázky zákoníků ani na otázky duší dotčených (mnohdy nemile) Jeho pozorností a zájmem se nezačíná obhajovat, ani nevypočítává důvody proč je evidentní, že Stvořitel – Vykupitel – Posvětitel, nejspíš má nějaké právo vstupovat do životů a skrytých dimenzí Jím utvářených bytostí.

Místo toho klade Mistr tu tříbící otázku: „Byl Janův křest z nebe, nebo od lidí?“ (v. 30). Křest Janův jakožto příprava na samotné dílo Mesiáše už určitým způsobem předznamenává to, kvůli čemu Vykupitel přišel a jeho smysl tak nelze oddělit od navazujících událostí Dějin spásy. Bůh tedy nabízí dotčené a zmatené duši jednotlivce prostor pro vlastní reflexi. Tedy nastoluje znepokojivou otázku: Člověče, připouštíš vůbec, že je tu vůle Stvořitele, který chce uzdravit a obnovit stvoření, které se od Něho vzdálilo? Uvědomuješ si, že zásahy a konání, které chce Bůh učinit v tvém životě pramení z Jeho dokonalosti? Ta kompetence konat uzdravující zásahy pochází z nebe a také k nebi svými účinky směřuje; jsi ochoten to uznat a s pokorou přijmout pomoc ve věcech, na které sám stačit nemůžeš?

Anebo je tato Boží iniciativa pouze obtížnou nepříjemnou komplikací v tvém životě zajetém do pohodlných kolejí všednosti? Je to pouze nemístná provokace nějakého narušitele proti dlouhodobě usazenému smíru a rozumné adaptaci na stávající realitu. Takové nevhodné zásahy tedy může vymýšlet jen nerozumná osoba nerespektující postupně utvořené zvyklosti?

Zpětně se mi už poněkud obtížně vykresluje ten význam, který jsem ve volnější souvislosti částí 11. kapitoly Markova evangelia, tak jak se v liturgii četli včera a dnes, vnímal a prožíval. Celé to ovšem směřuje k té „charismatické“ otázce: Jsem ochoten pustit Boha do svého života, do své intimní sféry? Jsem ochoten připustit, že konat bude Bůh s mým souhlasem, s mou důvěrou a také s mým chabým přispěním, jakožto mým osobním hmatatelným projevem, že chci vykročit směrem, kterým Bůh chce můj život vést. Moje aktivita tedy není hnací silou mé cesty k Dobru, ale je-li s Božími záměry v souladu, je potvrzením, že k těmto Bohem vytyčeným cílům chci dojít – nesen Boží milostí.

Ta otázka po charakteru Janova křtu vyřčená před autoritami Izraele také směřuje přímo „na tělo“ a do srdce těchto jednotlivých představitelů vyvoleného národa. Že s ní v drtivé většině případů měli zásadní problém, na rozdíl od mnoha lidí méně významných, tušíme a v evangeliích je to také nejednou uvedeno.