Vzpomínka na několikadenní pobyt pod Vesuvem

Na sklonku školního roku jsem spolu s dalšími pěti přáteli uskutečnil cestu do Neapole a jejího jižního okolí. Tato cesta byla především krajanskou návštěvou kamarádky, která několik měsíců pobývá na stáži na neapolské univerzitě.

Při plánování té cesty jsem byl v podstatě přehlasován, abychom využili jako dopravní prostředek rychlé a poměrně pohodlné letadlo. Tomuto konsenzu jsem se s mírnými námitkami podvolil. Pro mne to znamenalo poprvé v životě cestovat dopravním letadlem.

Po vyladění časových možností jednotlivých účastníků zájezdu bylo potřeba vyřešit cenově přijatelné ubytování. Po určitých dohadech a diskuzích padla volba na nepoměrně levný apartmán zhruba v polovině cesty mezi centrem Neapole a jejím předměstím Portici, kde sídlí některé části univerzity a kde také bydlí naše drahá kamarádka, která se ujala funkce průvodkyně.

Náš pobyt trval týden. Odlétali jsme z Prahy ve středu 22. června o památce sv. Paulína Nolánského. Návrat se realizoval na ránem 29. června o slavnosti sv. knížat apoštolských Petra a Pavla.

Odbavení na pražském letišti proběhlo standardně a díky vstřícnosti přátel z naší skupinky jsem měl možnost sedět u okénka v levé stěně trupu letadla. Takže jsem poprvé v životě viděl svou rodnou Prahu z výšky. Potom bylo vidět ještě některé části středních Čech a snad tam někde dole bylo i městečko Sázava s klášterem sv. Prokopa, ale bezpečně jsem ji nerozpoznal.

Během cesty bylo dost oblačno, takže bylo dolů na krajinu či moře vidět jen chvílemi. Plný zvědavosti jsem ale sledoval klesání letounu nad krajinou Kampánie s vysokými vápencovými kopci a skálami. Před 18. hodinou jsme přistáli na neapolském letišti Capodichino. 

Začali jsme se shánět po vícedenní integrované jízdence na veřejnou dopravu ale prodavač v trafice, kam nás všichni odkazovali, tvrdil, že takové jízdenky nemá, ale že je mají kdekoli jinde. Pochopil jsem to tak, že zdejší patriot přece nebude prodávat zahraničním turistům nejvýhodnější jízdenku. Kolegovi Jakubovi se alespoň podařilo v informacích vyfasovat čtveřici turistických „map“, či spíš skládaček s řadou reklam a jednou malou mapkou centra města a hodně zjednodušeným schématem veřejné dopravy.

Po průzkumu letiště, který trval možná tři čtvrtě hodiny, jsme se usnesli, že zkusíme vyrazit dál od letiště a chytit obyčejný autobus, kde na rozdíl od toho letištního snad nebudou chtít 5 euro za osobu. Vzdálili jsme se tedy od letiště, ale protože jsme na dalších autobusových zastávkách nebyli schopni zjistit kdy a kam by nějaký autobus jel, prosadili záhy ti zdatnější, že vyrazíme pěšky směrem k vlaku, který by nás potom podél pobřeží měl popovézt do cíle.

Přišlo nám obejít centrální hřbitov města Neapole, kde k mému údivu byly celé vícepatrové domy pro ukládání nebožtíků. Míjeli jsme také něco jako sběrný dvůr či smetiště, které zároveň sloužilo jako improvizované tábořiště bezdomovců či uprchlíků, což jsme pochopitelně nepotřebovali blíže zjišťovat.

Po nějaké půl hodině jsme se již dostali do obydlených částí města, ale to neznamená, že jsme měli jasnější představu, jak se urychleně (vzhledem k postupujícímu soumraku) dostat do cíle – tedy do místa ubytování. Když jsme procházeli takovým spíš nevzhledným prostorem, kde se míjelo několik pustých ulic, všiml jsem si něčeho, co připomínalo vstup do stanice nějaké dráhy. Poprosil jsem ostatní, aby vyčkali a šel jsem na průzkum. Skutečně se jednalo o stanici podzemní dráhy. Pokladna byla zavřená a turnikety otevřené. Na schodech na nástupiště seděl párek mladých lidí. Když jsem viděl zatoulanou kočku a dva mladé lidi sedící na schodech (a snad užívající omamné látky) tak jsem si říkal, zda je bezpečné, abych vůbec do toho místa přivedl ostatní. Byli jsme tři pánové a tři dámy. Kouknul jsem ještě na monitor s odjezdy vlaků a porovnal uvedené cílové stanice s tou mapkou, kterou jsem měl k dispozici. Usoudil jsem, že když dojedeme na přestupní stanici v centru budeme mít více možností, jak potom zamířit k našemu cíli. Zavolal jsem ostatní a na poslední chvíli jsme skočili do vlaku. Ujeli jsme dvě stanice a jali se hledat vhodné spojení do čtvrti, kde jsme měli dohodnuté ubytování. Všiml jsem si, že vlak požadovaného směru jede přímo ze sousední koleje toho nástupiště, kde jsme před chvíli vystoupili a že má drobné zpoždění, díky kterému jsme ho stihli.

Nedlouho po 20. hodině jsme vystupovali na nádraží odkud to mělo být už asi jen necelé 2 km k cíli. Vydali jsme se tedy už téměř za tmy na poslední úsek cesty. Po cestě jsem telefonicky dával avízo poskytovatelům ubytování, že už se blížíme. Přímo na místo jsme dorazili chvíli před 21 hodinou. Přivítali nás mladí manželé – velmi milí a vstřícní – kteří vykonávali jakousi domovnickou službu. Všechno nám ukázali a nabídli pomoc v případě jakékoli potřeby. Ubytovali jsme se ve velmi pěkném a prostorném bytě ale na zdvořilostní návštěvu 5 km vzdáleného univerzitního předměstí už nebylo ani pomyšlení.

Proto jsme s kolegyní, která se na nás těšila, telefonicky smluvili sraz v ranním vlaku do centra Neapole. A návštěva historických části města měl být hlavní bod programu ve čtvrtek 23. června o svátku Narození Jana Křtitele.

Ve čtvrtek ráno jsme se tedy sešli přímo ve vlaku a dojeli do centra města a pomalu prošli od národního muzea k bazilice sv. Kláry a také jsme navštívili kostel Gesu Nuovo, s hrobem sv. Giusseppe Moscatiho. Po krátké zastávce na kávu a zmrzlinu jsme ještě chvíli procházeli uličkami starého města na vstoupili jsme také do baziliky sv. Dominika. Poté jsme nedaleko absolvovali oběd ve venkovní pizzerii s velmi temperamentním hostinským. Zde jsem si dal pizzu ke cti sv. Řehoře arménského, jehož kostel je o pár ulic vedle.

Po obědě jsme pomalu sestoupili starým městem dolů na corso Umberto I., po kterém jsme pomalu došli k piazza Garibaldi, kde je hlavní nádraží a centrální přestupní uzel veřejné dopravy. Odtud jsme vlakem přejeli do Pompejí. Obhlédli jsme zvenčí baziliku a její bezprostřední okolí, nakoupili nějaký proviant, občerstvili se na lavičkách v parku před bazilikou a potom jsme vstoupili na večerní mši sv. od 19 hodin. Celebrant působil velmi zbožně a přesto, že jsme kázání nerozuměli úplně, byli jsme z něj mile povzbuzeni. Po této poslední večerní mši následovala krátká pobožnost a zakrytí milostného obrazu výsuvnou kulisou. Následoval už jen návrat vlakem do místa ubytování.

V pátek 24. června o slavnosti Nejsvětějšího srdce Páně jsme se vypravili místní úzkokolejnou železnicí do jižní části Neapolského zálivu do městečka na srázu nad mořem, které nese jméno Vico Equense. Cestovali jsme asi hodinu postarším vláčkem (takové meziměstské metro).  Část trasy také vedla dlouhými tunely a já v duchu přemýšlel, jak to tam mají řešeno se zabezpečením provozu, když na některých úsecích se jezdilo jednokolejně a jak je to s bezpečností provozu, v tak dlouhých tunelech, když se tam po této ne úplně moderní trati vlak řítil více jak stovkou. Nahlas jsem ale před kamarády raději nic neříkal, abych je zbytečně neděsil. Sám jsem si ale říkal, že budu rád, až to projedeme. Do cíle jsme přijeli krátce před polednem.

Dojem z tohoto přímořského městečka však zcela převážil ty drobné rozpaky ze způsobu dopravy. Oproti Neapoli zde bylo prostředí čisté a udržované. Někdo navrhnul, abychom se šli podívat ke kostelu na útesu nad mořem, kde je venku socha P. Marii hledící na mořskou hladinu. Došli jsme tam a byly svědky přípravy svatby, kterou evidentně uzavíral nějaký mladý četník. Byla tam skupinka karabiníků ve slavnostních uniformách s šavlemi. Nacvičovali si pozdrav s šavlí i tu „slavobránu“, kdy novomanželé procházejí pod zkříženými šavlemi (příslušníci jejich špičkami naráželi o sebe, aby to mírně cinkalo). Vyčkali jsme až do příchodu nevěsty, která měla závoj – vlečku něco přes dva metry. Potom jsme ještě chvíli poseděli na nedaleké vyhlídce a občerstvili se. Dále jsme prošli několik zákoutí a ulic, přičemž jsme navštívili pekárnu a kousek vedle stánek s ovocem. Tento stánek byl v boční ulici vedle farního kostela, na jehož schodech jsme nějaké občerstvení dojídali. Také hned vedle vchodu do kostela byl automat na vodu, kde se za pár desítek centů nechalo natočit půl litru nebo celý litr vody, dokonce i ve variantě s bublinkami. Tento zázrak techniky fascinoval většinu účastníků výletu. Po povinné zastávce v kavárně jsme již směřovali na pláž, která je nejblíž nádraží. Poslední úsek cesty jsme využili minibus, který nám zastavil i mimo zastávku.

Na válení na vybavené pláži (5 euro za osobu) a koupání jsme měli asi dva a půl hodiny. Odchod byl načasován tak, abychom stihli vlak, který nás přiveze do Portici s časovou rezervou před večerní mší sv. od 19 hod. Bohužel nám vhodný spoj minibusem ujel. Podařilo se ale pro unavenější část skupiny stopnout auto a zbytek lidí doklusal nahoru do města pěšky. Průzkumná jednotka – jedoucí autem mezitím našla fenomenální cukrárnu, kde byla k dispozici jak zmrzlina tak místní specialita Delizia al limone. To je maličký bochánek z piškotového těsta s vrstvou krému uprostřed a přelivem z jakési sladké omáčky (a la šodo) s citronovou příchutí. Vyzkoušel jsem to a nelitoval jsem.

Dojít na nádraží jsme stihli tak včas, abychom chytli vlak kolem 18. hodiny s tím, že do kostela v Portici přinejhorším doklušeme několik minut po začátku. Když jsem viděl na informační tabuli, že vlak, který z výchozí stanice Sorrento (poměrně nedaleko) má zpoždění asi 10 minut a že na nástupišti již přešlapují docela početné houfy cestujících, začal jsem tušit, že cesta zpět nebude tak pohodlná jako cesta sem. Když vlak přijel a viděl jsem, že vozy jsou skoro plné, rychle jsem vlezl do nějakých dveří a snažil se prorazit víc dovnitř, aby se vešli také ostatní kamarádi z naší skupinky. Když jsem se začal rozkoukávat, zjistil jsem, že z naší sedmičlenné skupinky jsme tam tři a doufal jsem, že ostatní vlezli do jiných dveří a nezůstali na nádraží. Tento vlak nebyl klimatizovaný a pokud jel, tak to docela příjemně profukovalo, ale při čekání ve stanicích to bylo dost nepříjemné. Když jsme se blížili k zastávce, kde jsme měli vystupovat, poprosil jsem kolegu vedle sebe, aby se pokusil telefonicky kontaktovat další členku našeho zájezdu a připomněl ji, kde že to máme vystoupit. Nakonec jsme se šťastně, ačkoli mírně pošramocení z dlouhé jízdy přeplněným vlakem, zase setkali na nástupišti a zamířili do kostela.

Po mši sv. a nákupu v místní samoobsluze jsme byli přijati naší průvodkyní – hostitelkou v jejím příbytku. Společnou večeři a nějaký čas po ní jsme využili k přípravě programu na další den. Tím programovým bodem na sobotu 25. června (památka Neposkvrněného Srce P. M.) byl výstup do kopců na Monte Somma, což je vedlejší vrchol či hřeben na masivu Vesuvu. Protože jsem se této fyzicky náročné části programu neúčastnil, nebudu jej dále rozebírat. Poznamenám jen, že ti, kdo se toho účastnili se po pozdním návratu cítili poměrně unavení, ale chvála Pánu Bohu byli všichni celí a zdraví.

V neděli jsme se chtěli plně věnovat duchovním a společenským záležitostem, takže žádný výlet někam dál nebyl stanoven. Protože nedaleko od našeho bydliště se nachází konvent sester Institutu Krista Krále (slaví výhradně v tradiční – tridenské formě liturgie) projevil jsem zájem, tam na ranní bohoslužbu zajít. Přidala se ke mně jedna členka naší skupinky, která také nebyla na horské túře. Konvent Santa Maria Della Sanita s kostelem sv. Tomáše Akvinského byl od nás asi 20 minut pěšky. Došli jsme kolem čtvrt na devět a mše začínala v půl deváté. V kostele bylo asi 30 až 40 věřících včetně pár rodin s malými dětmi. V chóru bylo 20 řeholnic, které liturgii doprovázely „andělským“ zpěvem gregoriánského chorálu. To bylo prostě nádherné – nebeský zpěv. Po skončení jsme se vrátili stejnou cestu do bydliště, kde už ostatní (výletníci) připravovali snídani. Po společném stolování jsme se opět rozdělili podle již zavedeného schématu. Mobilnější skupina vyrazila pěšky do Portici, kam jsme byli přizváni k účasti na polední bohoslužbě ve farním kostela, kde naše drahá průvodkyně – hostitelka, zpívá v schole. My (dva) členové méně agilní skupinky jsme do Portici dojeli trolejbusem a do kostela jsme vcházeli přímo v poledne prakticky při začátku bohoslužby. Kromě ranní latinské mše jsme se tedy v neděli ještě účastnili další mše sv. v Italštině. V závěru mše sv. pan farář také přivítal a pozdravil hosty z Česka. Po mši sv. byl v kostele ještě obřad křtu dítěte.

Posléze jsme vyrazili na oběd a dopřáli si dobré jídlo u svátečního stolu v příjemné restauraci. Po obědě jsme se rozdělili do skupinek. Někteří vyrazili k odpočinku. Já s jedním kolegou jsem se vydal do Národního železničního muzea, které je tam poblíž a nachází se v bývalých železničních opravnách přímo na pobřeží. Ostatní si šli užívat poklidnou procházku a návštěvu kavárny. Večer jsme se sešli v místě našeho ubytování, abychom poskytli symbolické pohostinství také naší milé průvodkyni. Po večeři, již prakticky za tmy, jsme vyprovodili naší drahou krajanku do jejího dočasného sídliště.

Když už jsme byli v Portici, omluvil jsem se ostatním, že se vypravím na nádraží a projedu cestu zpátky k nám vlakem. Další dva doprovázející došli s naší drahou „Italkou“ až k jejímu domu s tím, že zpět dojdou opět pěšky. Doběhnul jsem na nádraží a vlak vskutku během několika minut přijel. Když už jsem seděl ve vlaku a psal těm, kteří se zdrželi, že teda jedu vlakem a počkám na ně v bytě, dopustil jsem se zásadní chyby – nedůslednosti. Nevěnoval jsem pozornost hlášení, které mluvilo o tom, že vlak jede na hlavní nádraží. Jak se záhy ukázalo, když nezastavil u nás, kde jsem chtěl vystupovat, a jel dále, bylo součástí toho hlášení právě také sdělení, že další stanicí pro výstup je až to hlavní nádraží v centru. To byla teda dost nepříjemná čára přes rozpočet. Informoval jsem telefonicky přátele, na které jsem měl čekat a kteří podle nastalé situace zjevně dorazí domů dřív než já. 

Při vší smůle jsem ale měl dost štěstí. Díky určité přípravě před realizací expedice a také s ohledem na již uskutečněné cesty v předchozích dnech jsem měl přibližnou představu o městě a prostředcích veřejné dopravy v něm. Proto, když jsem urychleně zjišťoval na hlavním nádraží možnosti přiblížení směrem k našemu bydlišti, identifikoval jsem jako použitelný vlak, který přijížděl do města z opačného směru a který z hlavního nádraží jel do své cílové stanice mým směrem. Tímto vlakem kolem půl jedenácté večer jsem tedy ještě popojel z hlavního nádraží do stanice poblíž přístavu. 

Odtud mi přišlo jít pěšky těch 5 či 6 km k nám pěšky. Věděl jsem, že přímo kolem našeho bydliště jezdí trolejbus a také, že nedaleko nádraží, které jsme využívali pro starty a cíle našich cest je tramvajová vozovna. Proto jsem jako prioritu měl najít tu ulici s trolejbusovými dráty a tramvajovou tratí, která by měla jít poměrně blízko pobřeží. Po prvním chybném pokusu, kdy jsem si po několika minutách uvědomil, že se od pobřeží a přístavu spíš vzdaluji, ačkoli jsem byl pořád na dohled železnice, která také vedla k nám, jsem se obrátil, vrátil se zpět k nádraží, korigoval kurz a vyrazil směrem k pobřeží ovšem s drobou pochybností, zda mne tento směr nepřivede zpátky do centra města. 

Procházel jsem místy poněkud zanedbanými, kam bych se plánovaně nevydal asi ani uprostřed bílého dne. S růžencem v ruce a s důvěrou v Boží ochranu v duši jsem však svižně šel kupředu. Říkal jsem si, že je pouze otázkou času, kdy dojdu k cíli. Stěžejní bylo najít trolejbusovou trať a u ní se vydat žádoucím směrem. Po projití kratšího úseku (asi 750 m) jsem viděl před pizzerií dvě hlídky karabiníků, kteří si povídali. Oslovil jsem je, aby mi poradili, kde je ulice vedoucí k nám do S. Giovanni Barra a dále do Portici. Zeptali se, zda mluvím anglicky nebo německy. Hned jsem přisvědčil, že německy se domluvím. Jeden z četníků se světlými mírně kudrnatými vlasy mi německy vysvětlil, jak mám jít dál, že půjdu po Královské cestě do Portici (Via Reggia di Portici) a v podstatě mi pouze potvrdil, že už jdu správně. Upozornil mne laskavě, že v tuto hodinu už žádný trolejbus ani tramvaj nechytnu a já poznamenal, že to nevadí, že půjdu pěšky. Při tom jsem usilovně chrastil růžencem, aby viděli, že se mi nemůže nic stát. Poděkoval jsem Pánu Bohu za tyhle anděly v četnických uniformách a informoval jsem ještě přátele, že jsem na dobré cestě a kolem půlnoci dorazím. Tak se i stalo a kolem tři čtvrtě na dvanáct jsem již vstupoval do bytu. Byla to opravdu velmi silná lekce po všech stánkách.

V pondělí 27. června jsme vstávali brzy ráno, abychom dorazili včas do přístavu, odkud jsme měli zamluvené lístky na trajekt. Den jsme měli určený k návštěvě ostrova Ischia, tzn. hlavně pro koupání a polehávání na pláži. Na luxusní pláž jsme s notnou dávkou štěstí a po mírných zmatcích dorazili. Strávili jsme zde všestranně příjemný den. Když už slunce odpoledne dost pálilo, začali jsme se sbírat k návratu a opět jsme to, zaplať Pán Bůh, všechno stihli. Poněkud unavení a vysušení z horka a omezeného množství vody, kterou jsme si ještě před odjezdem z pláže dokoupili, jsme po hodině cesty dojeli do neapolského přístavu. Byl stanoven velmi důležitý programový bod (vzhledem k tomu, že jsme do města přijeli poměrně brzy) navštívit kostel s hrobem kněze svaté pověsti dona Dolinda Ruotolo. Ten se nachází v kostele sv. Josefa a Neposkvrněné panny Lurdské na okraji starého města.

Po přistání a výstupu z lodi se podařilo natrefit na hydrant s vodou ještě v přístavu a mohli jsme tedy dostatečně doplnit tekutiny s vědomím, že Bůh nás zve abychom čerpali také nadpřirozená dobra v místě, kde odpočívá jeho pokorný a trpělivý služebník. Od přístavu jsme popojeli několik stanic metra a potom krátkým pěším přesunem došli do zmíněného kostela právě ve chvíli, kdy začínala mše sv. Účastnili jsme se tedy Svaté oběti a potom byl ještě značný prostor pro osobní modlitbu. Za sebe mohu říci, že jsem se zdržoval především v blízkosti sochy vyvoleného Snoubence spravedlivého Josefa. Tato socha je umístěna v boční lodi, kterou se potom dopředu projde do mariánské kaple v podobě Lurdské jeskyně. Hrob dona Dolinda je mezi oltářem sv. Josefa a Lurdskou jeskyní.

Můj dojem byl, že tak pěknou lurdskou kapli jsem asi ještě nikdy předtím neviděl. Také jsem se neopovážil dovnitř vstoupit a zůstal jsem klečet jen na prahu této mariánské svatyňky. Raději jsem se držel sv. Josefa a také jsem se zastavil v kapli Nejsv. Srdce. Po návštěvě tohoto posvátného a promodleného místa jsme obstarali drobné nákupy, dopřáli si malé občerstvení a vyrazili vlakem zpět do bydliště.

Poslední den našeho pobytu (úterý 28. VI.) byl opět ve znamení diverzifikovaných aktivit. Mobilnější skupinka vyrazila do Pompejí do mariánské svatyně a také na vykopávky. My z pomalejší skupinky jsme se rozhodli opět vyrazit do konventu tradičních sester, kde po ranní mši následovala adorace. Naše hostitelka se musela věnovat pracovním povinnostem. Byla ale domluvena večerní návštěva v jejím příbytku, při které se odbyde rozlučka.

V kostele sv. Tomáše jsem si všimnul, že kněz, který slouží liturgii je mi nějak povědomý. Skutečně to byl francouzský kněz z Institutu Krista Krále, který se zdržuje především ve Florencii, ale řadu let jezdil také do Prahy, kde sloužil tradiční mše sv. Po mši a po zpovědi (v italštině) jsme ještě před kostelem popovídali a zavzpomínali na Prahu. To bylo velmi milé, snad právě proto, jak to bylo nečekané.

V podvečer jsme se sešli v Portici na nádraží s mobilní skupinkou. Obešli jsme královské zahrady a palác, který slouží z části jako muzeum, ale je využit také pro účely neapolské univerzity a naše ctěná hostitelka zde má pracoviště. Takřka „pár kroků“ od paláce má svůj příbytek. Tento poslední večer jsme tedy měli možnost vychutnat lahodnou večeři a vyslechnout ještě lahodnější zpěv. Pak již následovalo jen urychlené rozloučení a přesun na nádraží. Vše se odbývalo v takové zajímavé kombinaci čekání a spěchu (jak o tom pamětníci hovoří v souvislosti se základní vojenskou službou). V tomto gardu se z mého pohledu nesl celý pobyt, který nebyl úplně do puntíku svázán přesným a přísným programem. To vnímám, že mělo své výhody i nevýhody.

Napínavé také bylo, že celý poslední den nefungovalo potvrzení letenek pro zpáteční cestu. Podařilo se to až po opakovaných pokusech a úpěnlivých modlitbách. Takže zase určitá zkušenost, že v totální důvěře vůči dobrému Bohu se mohou stát i věci, které se nám již zdají nemožné. Na sklonku noci (kolem 4. hodiny) jsme dobalili poslední věci a sestoupili na ulici, kde nás čekali ti mladí manželé (domovníkovi), kteří nás dvěma auty urychleně převezli na letiště.

Na neapolském letišti probíhalo vše, k mému podivení, hladce. V šest ráno jsme startovali. Měl jsem místo opět u okénka v levé části trupu. Letěli jsme přes město a částečně přes záliv. Potom se let začal stáčet zpět nad pevninu. Říkal jsem si, zda uvidím mezi mraky ty části pobřeží, kde jsem strávil ty nevšední a milé dny. S očima na stopkách jsem tedy sledoval věci pod sebou. A skutečně po krátkém zorientování podle záchytných bodů na pobřeží můj zrak upoutala dvojice zelených ploch (parky – zahrady), které se táhly kolmo od pobřeží vzhůru k úpatí Vesuvu a které byly odděleny úzkou linkou (šíjí) tvořenou královským palácem v Portici. Posléze bylo možné spatřit, snad i díky náklonu letadla, přímo pod sebou, Vesuv a pohlédnout z výšky do kráteru této sopky. 

Dále jsme přelétali na pevninou Itálie a bylo poměrně dobře vidět na zemi pod námi. Asi za dvacet minut jsme přeletěli Apeninský poloostrov a viděli jsme Jaderské moře a východní pobřeží. Bylo vidět i pár plavidel. Ve chvíli, kdy už se břehy Itálie vzdalovaly a říkal jsem si, že jsou to poslední pohledy na Itálii, tak jsem si všiml jednoho výběžku pobřeží se světlými skalisky. Tušil jsem, že by to mohly být skály (Monte Conero) mezi přístavem Ancona a mariánským poutním místem Loreto. Tuto skutečnost jsem si později ověřil podle mapy. V duchu jsem se tedy radoval: „Přelet Itálie jsme začínali minutím mariánské svatyně v Pompejích na západním pobřeží a končili s pohledem do okolí Loreta na východním pobřeží.

Do Prahy jsme dorazili na čas a dosedli před osmou hodinou na vedlejší dráze ruzyňského letiště. Přelétali jsme tak také české poutní místo s kostelem P. M. Vítězné na Bílé Hoře, kde většinou vidím letadla pouze ze země a tentokrát jsem to měl seshora. To bylo také se štěstím, protože to bylo 29. června v poslední den, kdy byla uzavřena hlavní dráha pražského letiště a všechny lety se tedy uskutečňovaly přímo přes jihozápadní část Prahy.

Po příletu jsme se všichni účastníci této poutě dojemně rozloučili a vyrazili ke svým domovům a všedním povinnostem. 

Pán Bůh zaplať za tento čas, kdy jsem všechno vnímal intenzivněji (v dobrém i zlém).